Je mi 27. Na syndrom vyhoření jsem mladá. Nebo?

„Niky, já mám pocit, že ti začíná syndrom vyhoření.“

„Cože? To je hloupost. Vždyť mi není ani 30 a pracuju v Effectixu pouze 3 a půl roku,” zasmála jsem se tenkrát.

Jenže se mi to honilo hlavou. Říkala jsem si, co když je to pravda a to, co poslední dobou pociťuji, jsou nějaké příznaky? Vždy jsem si myslela, že vyhoření se týká především lidí, kteří např. pracují na stresově náročných pozicích alespoň 10 let. Jenže dlouhodobý nenápadný stres, jak v pracovním tak osobním životě, si nejspíš bere svou daň a přichází pomalu a nevinně.

První změny jsem začala pociťovat začátkem února tohoto roku

Začala mi vadit moje fyzická přítomnost v kanceláři a do toho se stupňovala naštvanost na kolegy.

Nejhorší bylo vědomí, že většinu času jsem byla naštvaná bezdůvodně. A když už jsem k tomu měla pádný důvod, úroveň podráždění byla abnormálně vysoká. Když jsme si povídali např. v kuchyňce u kávy a bylo o mě něco zmíněno, brala jsem to jako útok na mou osobu a znělo mi to hrozně nepříjemně a  agresivně. Za normálních okolností bych věděla, že některé věci byly myšlené z legrace nebo neútočně, ale hlava mi podsouvala jiné myšlenky.

Na home office jsem trávila stále více času

Začalo se to zhoršovat a já měla pocit, že už nesnesu ničí přítomnost kolem mě v práci. Frustrovala mě pouhá myšlenka na to, že musím ráno vstát a jet do kanceláře.

Jako jedno z řešení jsem viděla možnost pracovat v režimu „home office” alespoň 2× týdně. Když jsem byla doma, cítila jsem, že jsem více klidná, mám lepší náladu a lépe se soustředím na práci. Tehdy mi došlo, že na tom vyhoření něco bude. Že to byl možná opravdu nějaký začátek, který se mi snad podařilo včas podchytit.

Zároveň jsem věděla, že být doma odtržená od lidí také není úplně správný přístup. Takže jsem se cítila v takovém začarovaném kruhu. Změny nálad jsem na sobě vnímala. Věděla jsem, že jsem na kolegy nepříjemná a to pro mě, jakožto jinak velmi optimistického člověka, bylo hrozně těžké.

Nemohla jsem se dočkat, až vyrazím na Svatojakubskou cestu

Naštěstí mě zachraňovala a uklidňovala myšlenka na výlet do Portugalska, kde jsem se v druhé polovině května rozhodla jít Svatojakubskou cestu, alias Camino de Santiago.

Rozhodla jsem se jít sama, abych byla schopná opravdu vypnout. Čekalo mě něco málo přes 260 km, které jsem chtěla ujít za 10 dní. Prvotní myšlenku jsem dostala již přibližně 2 roky zpět, kdy jsem se o ní dozvěděla na internetu. Jsem velký cestovatelský nadšenec, mám ráda pohyb, pobyt v přírodě a nové výzvy, takže když cestu o chvíli později šla moje kamarádka s přítelem, bylo jasné, že jednou se sem také vydám. A ten čas nadešel.

Kdy jindy, když ne teď

Narůstající frustrace v pracovním i osobním životě mě přesvědčila vyrazit. Sbalila jsem se do jednoho batohu a vyrazila směr letiště. Smazala jsem z telefonu všechny aplikace, které mi připomínaly práci.

Byla to moje nejdelší dovolená (14 dní), takže jsem z toho byla lehce nervózní. Zároveň jsem si říkala, že odpočinek si zasloužím. 

Už od prvního dne jsem pocítila obrovskou úlevu a podařilo se mi nemyslet na práci. Bylo to skvělý a osvobozující. Na druhou stranu jsem se necítila tolik uvolněná, jelikož v hlavě jsem měla zmatek. Přeskakovala jsem z jedné myšlenky na druhou a měla pocit, že neumím přemýšlet. Jako bych zapomněla, jak se to dělá. Po pár dnech jsem se dozvěděla, že se jedná o normální jev a děje se to, když hlava přestane z ničeho nic mít režim, na který byla zvyklá každý den. Najednou se nic neděje, nemusí nad ničím přemýšlet a tak je zmatená, co se děje. Bylo to celkem psychicky unavující, ale začátkem dalšího týdne se to více uklidnilo.

Svou Svatojakubskou cestu jsem ušla. Nakonec o den později, a to za 11 dní kvůli bolavé noze. Jako druhé největší vítězství jsem vnímala právě to, že jsem celou dobu nemyslela na práci.

Bohužel návrat do reality byl mnohem krušnější než jsem čekala…

Co jsem si z tého zkušenosti odnesla? S čím jsem se musela potýkat před, během a po ukončení cesty? O všem se brzy rozpovídám ve webináři, sledujte naše sítě, ať vám neunikne.